Proč být proti eutanázii?

   Tento článek si klade za úkol shrnout důležité argumenty v aktuální debatě o legalizaci eutanázie. Protože různé spory a nejasnosti mohou vzniknout již z pouhého nepochopení toho, co eutanázie vlastně je, začněme její definicí podle Světové lékařské asociace (WHO): „Eutanázie znamená úmyslné a vědomé jednání s jasným účelem ukončit život jiné osoby při současné platnosti následujícího: Daná osoba je kompetentní, informovaná, je nevyléčitelně nemocná a dobrovolně požádala o ukončení života; vykonavatel zná její stav, ví o jejím přání zemřít a provádí akt eutanázie s primárním záměrem ukončit život osoby; skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku.“ ¹⁾ Velice důležitým prvkem v této definici je záměr ukončit život. Když se totiž lékař rozhodne neprodlužovat život pacienta, jehož léčba je již marná a který se nemůže uzdravit, nejedná se o eutanázii, protože primárním účelem jednání není někoho usmrtit. Pacient zemře následkem působení choroby, která je tak jako tak smrtelná. Rovněž není eutanázií stav, kdy pacient sám odmítne léčbu.

   Čím lidé argumentují, když prosazují legalizaci eutanázie? Jednak hovoří o svobodě jednotlivce. V tom případě je nicméně třeba položit si obecnou otázku, jestli má jedinec svobodu spáchat sebevraždu. Zákon o „povinnosti žít“ sice nemluví, nicméně člověku, který ji chce spáchat, se snažíme v tomto zabránit. Za sebevraždou se totiž obvykle neskrývá chladný kalkul, ale psychické problémy, které člověka nakonec doženou k překonání pudu sebezáchovy. Proto se těmto lidem snažíme pomoci – víme, že mohou být v životě šťastní a mohou nám být vděčni, že jsme je zachránili před důsledky jejich vlastního rozhodnutí. A jaký je rozdíl mezi obyčejnou sebevraždou a eutanázií dle naší definice, pomineme-li skutečnost, že vykonavatelem aktu je někdo další? Především to, že hovoříme o osobách nevyléčitelně nemocných. Potom ale vyvstává otázka, proč na člověka, který má blízko ke smrti, by se mělo pohlížet jinak než na mladého člověka s depresí. Oběma může lékařská věda respektive paliativní péče pomoci tak, aby neměli důvod žádat o sebevraždu. V případě paliativní péče několik takových zkušeností shrnuje zdroj ²⁾. Ukazuje se, že lidé s nevyléčitelnou chorobou potřebují psychickou podporu, která jim pomůže projít poslední fází života. Někdo může namítnout, že v případě takovýchto umírajících již nemá zbytek života prožitý někde na lůžku smysl. Posuzování života, který má a nemá smysl, může být ovšem dosti ošidné. Právě tento čas může být pro pacienta i celou rodinu příležitostí ke smíření, k semknutí. Lidé, jejichž situace se radikálně zhorší, si tak mohou uvědomit důležité věci, které jim celý život unikaly a to pro ně může být impulsem k přehodnocení vlastního života a k urovnání různých sporů. To potom usnadní situaci i pozůstalým, kteří se tak se smrtí pacienta mohou snadněji vyrovnat. Tím chci říci, že i umírání má svůj důležitý smysl. A že v celku není korektní oddělovat obyčejnou sebevraždu od eutanázie.

   Dalším významným argumentem je neutišitelná bolest, kterou pacient trpí a která v očích některých činí eutanázii přijatelnou. Nicméně v případě takové bolesti je na místě ptát se, jestli byly správným způsobem použity všechny léčebné prostředky. Někdy může být zapotřebí odborníka na léčení bolesti. „Odborná péče při rakovině odstraní nebo utiší prakticky veškerou bolest.“, uvádí Brian Pollard ³⁾. S problémem bolesti souvisí i fakt, že někteří lékaři zbytečně prodlužují život umírajícího pacienta za příliš vysokou cenu. Potom se problém bolesti může stát naléhavějším. Když se blíží smrt a intenzita bolesti narůstá, je možno podat pacientovi k analgetikům i sedativa, aby mohl poslední chvíle života prospat. ⁴⁾ „V lékařské praxi není nikdy nutné někoho usmrtit, abychom ho zbavili fyzické bolesti.“ ⁵⁾

   Někdy se rovněž mluví o tom, že eutanázie je důstojná, zatímco dlouhé umírání důstojné není. Opět ovšem chybí definice slova „důstojný“. Jestliže jsou onou nedůstojností míněny špatné podmínky a průvodní jevy umírání, potom záleží na těch, kteří pečují o umírající osobu, aby jí poskytly řádnou péči a aby jí dokázali naslouchat a komunikovat s ní. S tím souvisí i výše zmíněná léčba bolesti.

   Dále můžeme jako argument slyšet, že k eutanázii stejně nelegálně dochází, takže by bylo na místě uvolnit pravidla a legalizovat ji. Toto ale dle mého názoru není korektní postup. Je třeba ptát se, je-li eutanázie pro lidi dobrá a pomůže jim a podle toho se rozhodnout. Konání nesprávných věcí nelze považovat za přípustné (legalizovat) proto, že se tak stejně již děje. Z právního hlediska můžeme například podotknout, že i když jsou dopravní předpisy často porušovány, je nelogické je z tohoto důvodu uvolňovat. A nalezli bychom i absurdnější příklady.

   Zachytil jsem i argument, že jsou vyšší hodnoty než život, a tudíž je přípustné si eutanázií život nechat vzít. Ano, obětovat život kvůli něčemu, co přinese ostatním větší prospěch, např. kvůli záchraně životů ostatních, může společnosti prospět. Mám nicméně za to, že zkrátit svůj život o čas umírání, který k němu patří a má svůj smysl, touto vyšší hodnotou není, naopak jedná se o hodnotu spíše negativní.

   V posledním odstavci bych rád poukázal na nebezpečnost legalizace eutanázie. Základní problém vidím v tom, že se zde vůbec za nějakých podmínek dovoluje usmrtit člověka (aniž ten by ohrožoval něčí život). I umírající lidé jsou členové společnosti a jejich nemohoucnost, strach nebo beznaděj nesmí být řešeny usmrcením, byť na vlastní žádost. Je to nezdravý postup, který nemá s léčením nic společného. Řešení problémů sebevraždou nebo eutanázií ukazuje na neschopnost společnosti řešit některé problémy. V případě eutanázie se jedná o problém vypořádat se s umíráním a jeho průvodními jevy. Řešením je vhodná péče o umírajícího, fyzická i psychická. Nejvhodnější je pomoc vlastní rodiny, také je možno využít paliativní péče v hospicích. A hovoříme-li o nebezpečnosti eutanázie, nemůžeme se nezmínit o nebezpečí rozšiřování podobných praktik i za jiných podmínek, než jsou ty obsažené v definici. V Holandsku, kde se eutanázie již provádí, existuje i nemálo případů usmrcení bez žádosti pacienta. Tyto činy jsou vysvětleny tím, že se jedná o pacienty nekompetentní – jsou označovány jako „život ukončující aktivity bez explicitní a trvalé žádosti“. ⁶⁾ Jestliže se tato činnost může beztrestně dít, kde jsou záruky, že eutanázie nebude postupně rozšířena na lidi s nejrůznějším postižením? Existují pokusy teoreticky ospravedlnit zabíjení postižených dětí po narození, např. Singerova „teorie nahraditelnosti“. ⁷⁾ Nabízí se srovnání s praktikováním eutanázie v Hitlerově třetí říši. Není mi známo, že by lékaři v Německu po první světové válce měli jiné morální zásady než ti v Československu. Přesto postupně došlo k masovému usmrcování postižených a starých nemocných lidí. Tento posun v praktikách lékařů nebyl skokový, nýbrž jednalo se o řadu mnoha malých ústupků, které nakonec vedly ke katastrofálním následkům. ⁸⁾ Z historie bychom se měli poučit. Jinak se vystavujeme riziku podobných konců, byť se nám to nyní může jevit jakkoli bizardní. Uvažme hodnotu lidského života a v zájmu celé společnosti hledejme jiné cesty, než je praktikování eutanázie.

¹⁾ World Medical Association: Medical Ethics Manual, 2nd edition 2009; http://www.wma.net/en/70education/30print/10medical_ethics/index.html, str. 57, autorem přeloženo do češtiny

²⁾ MUDr. Marta Munzarová: Proč NE eutanazii, Karmelitánské nakladatelství, 2008, str. 67-86

³⁾ Brian Pollard: EUTANAZIE – ano či ne?, Dita, Praha 1996, str. 61

⁴⁾ Brian Pollard: EUTANAZIE – ano či ne?, Dita, Praha 1996, str. 57

⁵⁾ tamtéž

⁶⁾ MUDr. Marta Munzarová: Proč NE eutanazii, Karmelitánské nakladatelství, 2008, str. 38

⁷⁾ Petra Šmidmayerová: Euthanasie, problém praktické etiky; http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/download/Euthanasie_problem_prakticke_etiky.pdf

⁸⁾ MUDr. Marta Munzarová: Proč NE eutanazii, Karmelitánské nakladatelství, 2008, str. 32-40