Nedělní mše

V neděli jsem byl u nás v kostele, normálně ministruji, ale tentoktát jsem stál vzadu, protože jsem se necítil úplně dobře, byl jsem po nemoci. Náš kněz byl na dovolené, takže mši sloužil kněz cizí. Ještě než začala, provedl tento pán v kostele jednu změnu. Někteří lidé z naší farnosti si vymohli v kostele před lavicemi klekátko, aby mohli přistupovat ke sv. Přijímání vkleče. Kněz pak stál u klekátka a lidé si buď klekli nebo neklekli. A toto klekátko nyní zmizelo. Byl sem zvědavý, co bude následovat. Po úvodních varhanech a pokřižování začal nový kněz rozprávět. Všechno už si nepamatuji, zaznělo cosi jako "budeme si při kázání povídat" a celá počáteční promluva byla plná patosu a infantilních narážek, že jsem měl chuť z kostela utéct a kdyby nebyla neděle, možná bych i utekl. Po této promluvě následoval klasický "program", tedy čtení, žalmy atd. Kázání uvedl nový kněz varováním, že je znám tím, že neumí najít "amen". To jsem čekal. Potom chodil a vyptával se dětí, kde byly na prázdninách a co tam zažily a jak se jim to líbilo. Následně vyprávěl příběh o dobru a zlu, které se šly společně koupat a vyměnily si oblečení, což je pěkný příběh, na kterém se dá postavit dobré kázání. Kázající ho ale příliš nerozváděl a přešel k tomu, že v jedné z prvních lavic sedí maminka s dítětem a dítě se jí probírá ve vlasech, což je krásné. K tomuto postřehu se vrátil ještě před modlitbou Otčenáše. Preface mi nezněla úplně povědomě a říkal jsem si, jestli si kněz ještě něco nepřidá ke konsekračním slovům. Další promluva následovala po čtení ohlášek. Tentokrát přišla řeč na ono klekátko, respektive na důvod jeho odstranění. Spočívá v tom, že přece nejsme otroci, abychom si před Pánem Bohem klekali. Jak osvobozující. Bylo vyzdviženo, že jsou věci více důležité a méně důležité a nemělo by se to zaměňovat, s čímž jsem i souhlasil. Následně byla zmíněna imaginární stará řádová sestra, která před Přijímáním odložila obě berle a udělala Kristu krásný trůn ze svých rukou. Bylo to vyřčeno tak pateticky, že by se člověk až rozplakal. Následovaly klasické řeči o poctivém automechanikovi se špinavýma rukama a zlých lidech s rozeklaným pomlouvačným jazykem, které jsou tak otřepané, až jsem se divil, že je zase slyším. Jak přijímá ten zbožnější, to si bystrý čtenář spočítá sám.

Aby bylo jasno, je mi jedno, jak kdo přijímá. Tohle byl ale ukázkový brainwashing, který, nezapírám, můžeme slýchat z obou stran. Pravda je snad taková, že klekat si mohu jak chci, obzvlášť tehdy, pokud jsem svobodný člověk a ne otrok. Špinavý automechanik patří do koupelny, pomlouvač do zpovědnice a stará řádová sestra by neměla riskovat své zdraví ani jiné věci.

Píšu o tom, protože ve mně tento zážitek nechal silné dojmy. Nezapírám, že jsem decentní člověk, konzervativní a na mši se mi líbí mj. i to, že je pořád víceméně stejná. Takové zážitky vás přimějí skutečně se zamyslet, proč na mši chodíte a třeba se pak i víc soustředíte, i když tu neděli jsem měl se soustředěním malý problém. Člověk nějak podvědomě čeká kněze, který se bude chovat a mluvit plus mínus jako on a bude předvídatelný. Když si farář při podávání sv. Přijímání při pokleknutí věřícího taky klekne (jak jsem se doslechl), asi aby mu ukázal, jak strašně to vypadá, je celá situace dost legrační a nedůstojná. A když pak slyšíte pochybnosti o tom, jestli zpověď u kněze byla platná, když musel být upozorněn na pokání a říkal cosi jinak, než je běžné, začnete se zajímat o to, kde jinde se ve vašem okolí ještě slouží v neděli mše. Ano, tento zážitek mi skutečně rozšřil obzory, jako vše, čemu neuvěříte, dokud to nezažijete.