Kníže nebo nekníže?

V posledních dnech se mnozí vyjadřují k tomu, koho volit či nevolit ve druhém kole prezidentské volby. Ani já neodolám a přidám pár řádků o svém pohledu na věc. Pokud vás humbuk kolem prezidentské volby ještě neotrávil, směle čtěte dál. Pokud vás otrávil, pak prosím vězte, že prezidentská volba je natolik důležitá, aby se o ní co nejšířeji diskutovalo, a vydržte ještě těch několik dní.

Hned na začátek přiznávám, že nepatřím mezi obdivovatele ani jednoho z obou kandidátů – v prvním kole jsem je nevolil. Přesto vidím mezi nimi takové rozdíly, které mě nutí zaujmout stanovisko ve prospěch jednoho z nich a lístek s jeho jménem hodit do volební urny.

Politická minulost obou kandidátů je známá. Karel Schwarzenberg byl kancléřem prezidenta Havla, senátorem za US-DEU a ministrem zahraničí za Stranu zelených. Nyní je místopředsedou vlády a předsedou strany TOP 09. Miloš Zeman byl předsedou poslanecké sněmovny, premiérem v době tzv. opoziční smlouvy a zároveň předsedou ČSSD. Později byl nějaký čas předsedou SPOZ. Udělat si názor na základě stranické příslušnosti by však bylo poněkud zkratkovité.

Volíme totiž prezidenta, který bude postupovat a rozhodovat sám, ne politickou stranu. Tím víc záleží na osobnosti kandidátů. Volíme prezidenta, který bude jmenovat ústavní soudce, bude jmenovat prezidenta NKÚ nebo guvernéra ČNB. O významu Ústavního soudu pro fungování demokracie v naší zemi jsme se v uplynulých letech mohli přesvědčit. Ústavní soud v roce 2001 zrušil většinu prvků nového volebního zákona, který v zemi prakticky zaváděl většinový volební systém. V témže roce zrušil úpravy zákona o ČNB, které měly za cíl omezit její nezávislost. To vše v době opoziční smlouvy. Nyní bude Ústavní soud rozhodovat o stížnostech na církevní restituce. Nadcházející prezident do něj v nejbližší době může navrhnout několik nových soudců.

Kromě uplatňování moci má funkce prezidenta společenský rozměr, daný jeho vystupováním na veřejnosti. Ukázku takového vystupování přinesly nedávné televizní debaty. Karel Schwarzenberg mluví klidně a rozvážně, Miloš Zeman je sebevědomý a nešetří bonmoty. Bohužel jeho sebevědomí často přechází v čirou aroganci, projevující se třeba v jeho chování k moderátorům nebo prohlášení typu „Jsem arogantní jen vůči hlupákům“. To by ale nebylo to nejhorší. Víc vadí jeho demagogické výroky, ve kterých označuje církevní restituce za „pravicovou politiku z učebnice politologie“ nebo obhajování opoziční smlouvy jako „nástroje naprosto běžného v jakékoli západoevropské zemi“. Restituce jsou však věcí práva a opozice, která se zaváže, že nikdy nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě, na západě běžná určitě není. Za nejhorší ovšem považuji nastolování Benešových dekretů jako tématu prezidentských voleb, kdy se v mnoha lidech probouzí zloba a strach podívat se na dějiny bez předsudků. Toto burcování proti „starému nepříteli“ patří někam do minulého režimu a mělo by tam zůstat.

Na základě výše uvedeného jsem si utvořil názor na to, kdo by měl, nebo spíše kdo by neměl být českým prezidentem. Důvodem tedy není žádná zvláštní výjimečnost jednoho, ale spíš nebezpečnost druhého, na konci jehož vlády byl index vnímání korupce nejhorší za celou historii ČR.

Znovu podotýkám, že nejsem ničím nekritickým obdivovatelem. Dokonce jsem přesvědčen, že široce publikovaný nekritický obdiv kandidátovi spíše dost škodí. V každém případě bychom se jím ale neměli nechat ovlivnit při výběru budoucího prezidenta. Volíme ho kvůli sobě, ne kvůli němu nebo jeho příznivcům. A když se rozhodneme špatně, budeme to my, kdo tím utrpí.

Proto jsem se rozhodl volit Karla Schwarzenberga. Není to proto, že bych se za něj mohl stoprocentně zaručit nebo že bych s ním sdílel všechny jeho názory. K vládě, které je místopředsedou, mám výhrady. Otázka ale je, jakou alternativu představuje jeho protikandidát. Jeden z nich prezidentem bude. Bude-li to ten horší, můžeme později litovat, že jsme jeho zvolení účastí ve volbách nezabránili. To už ale bude pozdě.