Medjugorje - Mládífest 2008

Jsem notorický nepsavec článků, protože mě nenapadá, o čem bych psal. Nyní ale je o čem psát, a to konkrétně o naší pouti do Medjugorje. Proto se o ní na svém blogu krátce rozepíšu.

            K účasti na pouti do Medjugorje mě vybídli Vojta a Míla (na Signálech jako Frodo a Mildaborec), když jsem z důvodu své lenosti odmítl jet na Activeeight (měl jsem jiné důvody, ale nyní vidím, co za nimi stálo). Odmítl jsem s tím, že určitě nebudu mít čas. Doma jsem se o tom zmínil mamce a ta mě upozornila, že přijdou časy, kdy už studovat nebudu a ten čas nebudu mít doopravdy. Řekl jsem si, že to je fakt a do toho Medjugorje jsem přeci jen jednou jet chtěl, tak jsem změnil své rozhodnutí. Kontaktoval jsem do té doby mně neznámého Karla Mesároše (na Signálech jako bos), který mi elektronickou poštou sdělil, že míst je ještě spousta a ať si připravím pas. Zašel jsem na příslušný ouřad a za tři týdny jsem disponoval novým pasem s biometrickými prvky, trvanlivostí deset let a fotkou, na které vypadám jako arabský terorista. Zbytek roku uplynul fádně. Dokončil jsem semestr a udělal zkoušky (látka na dlouhý článek, který by ale nikoho nebavil). Moc jsem se netěšil, protože jako melancholický introvert se obvykle netěším nikam. Nicméně trochu mě přeci jen městečko na západě Hercegoviny zajímalo.

            Odjezd proběhl ve středu 30.7.2008 na autobusovém nádraží. Sbalil jsem se prozíravě den předem, takže jsem ráno neměl problémy. V deset ráno jsme vyrazili. Cesta autobusem byla příjemná asi jako obvykle. Nicméně byla to i možnost vyměnit pár slov s lidmi, které jsem už dlouho neviděl a taky poznat pár nových lidí, takže to šlo. Cestu také zpestřoval Karel svými slovy, která byla díky mikrofonu dobře slyšet i vzadu, kde jsem s Vojtěchem seděl. Zde také Karel řekl svou úžasnou větu, kterou nás vyzval k modlitbě: „Agentura Vérité chce, abychom se pomodlili růženec.“ Jinak cesta proběhla v příjemné nudě, pouze zezadu byl celou dobu slyšet rozhovor Míly a Pepy Stehlíka (pepikstehlik) o zednářích a démonech. Pomalu jsme se ukládali ke spánku, Vojta si lehl do uličky a já jsem se pokoušel najít pohodlnou pozici na sedačkách.

            Ve čtvrtek brzo ráno jsme zastavili v Chorvatsku u Veprice. Bylo v plánu zůstat půl dne u moře. Na pláž jsme dorazili za chviličku. Válely se po ní odpadky a pomalu se plnila českými turisty. Převlékl jsem se do plavek a vběhl do Jaderského moře. Po chvíli plavání jsem se vrátil na pláž, lehl jsem si a na pár hodin usnul. Probudil mě křik Marka (Fpmi) a Karla, kteří dostali kdesi zmrzlinu výměnou za to, že přivedou zbytek zájezdu. Disciplinovaně jsme si šli koupit zmrzlinu. Ta byla nicméně vynikající. Na příslušných fotkách (u Káji) je scéna kupování zmrzliny dobře zachycena. Možná někoho zarazí, že já jsem na fotkách oblečen jak na Sibiř, zatímco ostatní se potí v trenýrkách. Je tomu tak proto, že po vyspání je mi vždycky poněkud zima. Vrátili jsme se na pláž a užívali poslední chvíle u moře. Míla začal zdolávat atoly, poté vylezl na strom. Nakonec jsme opustili pláž a odebrali jsme se na poutní místo Chorvatské Lurdy. Tam jsme chvíli setrvali v modlitbě a zamyšlení. Pro mě to už byla druhá návštěva toho místa. Kolem třetí hodiny jsme se naskládali do autobusu a vyrazili směr Medjugorje. Upadl jsem do polospánku, ze kterého mě vytrhla slova jako „To je vono.“, „Už jsme tady.“ a podobně. Co říci o prvních dojmech? Rád bych napsal, že na první pohled působí Medjugorje dojmem typického hercegovinského města, ale hercegovinské město je pro mě španělská vesnice. Domky jsou vesměs dvoupatrové bílé, v ulicích relativně dost lidí. Zastavili jsme před centrem Vérité, kde začal naše ubytovaní řešit nějaký pan Mate, zřejmě místní boss. Chvilku jsem pobaveně sledoval výměnu názorů několika autobusáků, pak jsem se s ostatními odebral do domku, kde jsme měli několik dnů bydlet. Tam už čekala paní, která ten dům spravovala. Neustále mluvila o krevetách. To je v jejich jazyce postel, jak jsem po chvíli zjistil. No, alespoň jsme pro tu paní měli hezkou přezdívku. Jinak je třeba říct (napsat), že byla velmi hodná a později za námi čas od času přišla a mluvila na nás svým jazykem (chorvatština?), zatímco my jsme jí odpovídali převážně česky. Komunikace to byla nádherná. Nezapomenutelná scénka z ubytování byl příchod jedné mladé paní, kterou jsme nabrali v Pelhřimově, do jednoho z pokojů: „Cože?? Ale já jsem chtěla pokoj se sociálkama! Tak to teda ne!!“ Tu paní jsem pak viděl až v autobuse, když jsme se vraceli. Konečně jsme byli ubytovaní. Já jsem byl v pokoji s Kájou, Mílou, Markem a Vojtou. Do té doby mě z důvodu nevyspání pobolívala hlava, která mě nyní konečně naplno rozbolela. Vzal jsem si nějaký prášek a zapil ho lacinou limonádou. Poté už jsme neztráceli ani chvíli a vyrazili jsme do centra na růženec, mši svatou a adoraci. V centru Medjugorje je vedle kostela vyvýšené místo s kulatou střechou, pod kterou se mše sv. slouží. Kolem něj je veliké množství laviček, takže se tam vejdou desetitisíce lidí. Každý večer tam byl víceméně podobný, takže se o něm teď rozepíšu, zatímco později zdůrazním pouze důležité odlišnosti. Modlitba růžence začíná v šest hodin večer, modlí se dva růžence. Zdrávasy se předmodlívá někdo pod tou střechou, každý desátek jiným jazykem. Tito lidé se předem vybírají, vše je připravené. I jinak je modlitba růžence v Medjugorje nádherná. Musím říct, že jsem tam získal k růženci úplně jiný vztah. Krom toho je skvělý pocit modlit se naráz s dvaceti tisíci lidmi. Akorát, jestli chcete klečet, je potřeba vzít si karimatku nebo něco podobného, protože zem je tam posypaná kamínky, na kterých klečet dost bolí. Na druhou stranu to může být pro místní zpovědníky zajímavá inspirace k zadávání pokání. Ještě bych mohl dodat, že mezi jednotlivými desátky růžence zpívá sbor klidnější křesťanské písně. (Sbor je něco na způsob naší scholy.) Modlitba se na chviličku přerušuje v 18.40, kdy mají tři vizionáři (Ivan, Vicka, Marija) pravidelná zjevení Panny Marie. V sedm hodin večer začíná mše svatá. Počet koncelebrujících kněží jde obvykle do stovek. Bohoslužba slova je překládána do různých jazyků včetně češtiny a slovenštiny. Oba překlady můžete chytit na velmi krátkých vlnách okolo devadesátky, tedy je dobré mít s sebou rádio a sluchátka. Obzvláště nádherné je zpívané Gloria. Přímluvy jsou v různých jazycích. Bohoslužba oběti je převážně v latině, což mě osobně velice nadchlo. Rozdávání eucharistie desetitisícům lidí je malé dobrodružství. Po požehnání následuje hromadné žehnání náboženských předmětů, které si lidé přinesli k požehnání. V osm hodin začíná adorace před Nejsvětější Svátostí. Musím říct, že adorace je výborná příležitost setkat se s Pánem Ježíšem a s Pannou Marií. Myslím, že to tam v Medjugorje cítil asi každý. Adorace byla nádherná a ačkoli jsem na to přes den tolik nemyslel, v nitru jsem se vždycky nejvíc těšil právě na ni. V Medjugorje se změnil můj přístup k modlitbě a dostal jsem sílu k boji s různými zlozvyky. Zkorigoval jsem i několik svých názorů, které jsem považoval za neměnné. Na adoraci jsem pak byl i doma ve Źďáře (ve čtvrtek) a rád bych na ni chodil pravidelně, pokud to půjde. A co na adoraci v Medju nepřehlédnete? První věc je trochu děsivá, ale patří k věci. Občas začne někdo šíleně křičet, jak jste ještě nikoho křičet neslyšeli. Naštěstí to bylo vždycky daleko ode mě, lidem blízko asi musí tuhnout krev v žilách. Kolem takového člověka se pak prý shluknou lidé a modlí se, zároveň se záležitost neobejde bez pomoci exorcisty. Za celý Mládífest jsem to slyšel asi třikrát. Při adoraci se kněz modlí a adoraci doprovází i hudebníci. A poslední věc – větší monstranci jste nikdy neviděli a asi ani neuvidíte. Po adoraci ve čtvrtek jsem šel do samoobsluhy nakoupit nějaké jídlo ke konzervám z domova. Pořád mě trochu bolela hlava a nebylo mi moc dobře, nicméně nákup v samoobsluze přesto nebyl špatný. Část zboží neměla cenovky, takže jste prostě museli věřit, že to moc nestojí. Na prodavačky jsem mluvil střídavě anglicky a česky, snaže se dosáhnout úspěchu. Spát jsem šel brzy.

            V pátek jsme vstávali v pět hodin ráno, protože nás čekal výstup na posvátný kopec Križevac. Byla to součást našeho českého programu, protože Mládífest oficiálně ještě nezačal. Bylo to tak brzy, jelikož vedro, které bylo ráno, nebylo tak hrozné jako vedro, které bylo potom. Cesta na vrchol (520 m.n.m.) není cesta v pravém slova smyslu, spíše jsou tam skály a kameny schůdnější než jinde kolem. Kameny jsou ale hladké a šlape se po nich dobře. Cesta je lemována křížovou cestou, tvořenou bronzovými reliéfy. Křížovou cestu vedla Monika Štampfelová, která zřejmě pracuje pro agenturu Vérité a která nám zároveň překládala do rádia mše sv. a svědectví. Monika je neurčitého věku, má černý drdol a chová se dosti přísně, jak jsme později zjistili. Nicméně spolu s doktorem Mráčkem je v českých výpravách velice populární. Vrchol Križevace je krásné místo a asi každý zná ten pocit, když se rozhlížíte z vrcholu, na který jste pracně vystoupali. 15. září 1934 tam farníci vyzdvihli bílý železobetonový kříž dlouhý 8,56 metrů. Uvnitř je zabudovaný kousek dřeva z Kristova kříže. Dnes už si bez něj Križevac představí málokdo. Unaveni a plni dojmů jsme poté sešli dolů. V jednu hodinu byla česká mše sv. ve velké dvoraně poblíž kostela. Poté byla vedle centra Vérité přednáška dr. Mráčka na téma Můj život a Jaká je dnes situace. Doktor Mráček je postarší pán s knírkem, který opustil slibnou kariéru optického fyzika (mimochodem bývalý matfyzák :) a nyní se stará o dopravování poutníků do Medjugorje. Napsal také mnoho knih týkajících se náboženství a obzvláště zjevení. Je nasnadě, že jsme po přednášce s Mílou a Vojtou za tímto člověkem přišli a zahrnuli ho množstvím otázek od fyziky po zednáře. Také jsme podepsali papír, kde se lidé podpisem zavazují ke konání drobných skutků z lásky k Bohu. To mi přijde velice prospěšné. Večer byl kromě standartního programu oficiálně zahájen 19. Mládífest. Lidé s cedulkami s názvy jednotlivých států chodili postupně k mikrofonu a vítali lidi v Medjurorje. Češi a Slováci šli společně. Poctivě jsme křičeli a mávali vlajkou, ale nejvíc byli slyšet – kdo by to jen čekal – Italové.

            V sobotu už začal pravidelný denní program. Od devíti do dvanácti svědectví, totéž od čtyř do šesti. Za zmínku stojí, že dopoledne mluvila moje oblíbená vizionářka Vicka. Odpoledne přijel před náš barák autobus od Vérité a bez jakéhokoli viditelného účelu zaparkoval. Toho využili Míla s Markem a Vojtěchem a řekli Karlovi, že Vérité potřebuje s něčím pomoct a ať jde ven. Na balkóně už čekali připraveni polít ho studenou vodou. Bohužel Kája vyběhl tak rychle, že to nestihli. Nakonec se celá akce zvrhla ve vzájemné polévání. V sobotu jsem taky nakoupil většinu věcí, jako jsou obrázky, pohlednice se známkami apod. A že bylo z čeho vybírat. Ale ne všechno stálo za to. V soutěži o největší kýč vyhrál obrázek, který podle úhlu pohledu vyobrazuje buďto Pána Ježíše nebo americkou vlajku. V sobotu jsem také šel ke zpovědi. Zpovědníků byly desítky a to jak ve zpovědnicích, tak kolem kostela. Diskrétnost byla zajištěna už tím, že každý mluvil jiným jazykem. Sobota byl takový klidný den.

            Za to neděle byla nadupaná. Vstávali jsme snad někdy mezi čtvrtou a pátou, protože jsme šli na druhý posvátný kopec Podbrdo, kde došlo k prvnímu zjevení Panny Marie. Tomuto kopci se také říká Kopec zjevení a výstup na něj je o mnoho snazší než na Križevac. V jednu hodinu byla česká mše sv.opět ve dvoraně. Tato mše sv. byla zvláštní zejména tím, že při ní bylo možno vstoupit do Společenství čistých srdcí. Toto společenství sdružuje lidi, kteří chtějí žít pravým křesťanským životem, velký důraz se klade zejména na 6. a 9. přikázání. Rozhodl jsem se do této prospěšné společnosti vstoupit, Míla překonal své obavy z náročnosti závazků a Vojtu přesvědčilo kázání. Spolu s námi složilo vstupní slib několik desítek dalších lidí. Nyní se můžeme honosit stříbrným prstenem, což je symbol tohoto závazku a členství ve společenství. Později jsme potkali Marka, který nám sdělil, že dostal zadarmo tričko od Signálů či co. Začali jsme sprintovat směrem k signáláckému stánku, prokázali jsme se legitimací autorizovaných uživatelů, sdělili tajná hesla a tajná znamení a po té jsme dostali trička se slevou. Nic jiného už jsme v Medju nenosili. Také jsem poslal do Čech tři pohlednice, které však dosud (neděle 10.8. – o týden později) nedošly. Také se nám podařil další vtípek, a to že jsme Kájovi odnesli z pokoje postel. V neděli nebyla adorace, místo ní bylo procesí skrz Medjugorje. Procesí začalo zpěvem zbožných písní, postupně se ale disciplína uvolnila a došlo i na nezávaznou konverzaci s našinci, cizinci i jinými lidmi. Chodili jsme s Mílou za lidmi, jejichž vlajku jsme neznali a vyptávali jsme se, co že to je. Takhle jsem poznal např. sardinskou vlajku. Nejlepší byla vlajka se znakem nějaké slovenské vesnice, kterou neznal ani vlajkonoš. Poté popadl naše holky záchvat hurávlastenectví a začaly volat: „Kdo neskáče není Čech, hop hop hop!“ Že u toho skákaly jak divé, asi nikoho nepřekvapí. Korunu tomu nasadila jakási malá holčička, která holkám odpověděla: „Kdo neskáče nie Slovák!“ Já sám jsem byl z anglické konverzace natolik zmaten, že jsem jakémusi chlapečkovi, který se mě česky zeptal odkud jsem, suverénně odpověděl že z Čech, přičemž jsem v ruce svíral stožár s českou vlajkou. Procesí se tedy velice vydařilo.

            Pondělí patřilo komunitě Cenacolo. Toto společenství založila sestra Elvíra a stará se o lidi, kteří mají problémy s drogami. Odpoledne měl svědectví Paddy Kelly alias Br. John Paul Mary, známý zpěvák z Kelly Family. V pondělí jsem slyšel asi nejvíce svědectví. Večer měla komunita Cenacolo divadlo. Jednalo se o pašijové hry. Hudba byla strhující a výkony herců úžasné. Musím říct, že to bylo skoro stejně dobré jako naše pašije ve Žďáře. Krásný byl také Kájův komentář, který pronesl před divadlem: „To je ta komunita Cenacolo. Oni jsou teďka všichni sjetý.....................................ze všech koutů světa.“ Nicméně to divadlo bylo fenomenální.

            Úterý byl poslední den Mládífestu. Bylo načase se sbalit a vyklidit dům. Jediný problém zaznamenal Vojta, který si zaplatil spaní na zemi, pak si však dole našel matraci a tu následně umístil pod svůj spacák. Paní správcové chtěla za tuto polokrevetu dodatečný poplatek, pak se však ukázalo, že to myslela jen jako vtip. Dále nás pobavila Monika Štampfelová, která odpoledne napochodovala před dům a megafonem nás vyzvala k jeho opuštění, jako bychom byli nějací povstalci, ke kterým není radno se přibližovat. Večer se po adoraci zpívalo s rukama nad hlavou, kolem půlnoci jsme se vydali na Križevac, kde měla být v pět ráno mše svatá. Zprvu jsme vystupovali v poklidu, někdy kolem třetího zastavení ale Vojta nasadil šílené tempo. Držel se ho však jenom Marek a já, který jsem byl hluboce zamyšlený a změny rychlosti pochodu jsem si všiml až po chvíli. Mezi dvanáctým a třináctým zastavením jsme si našli dobré místo k přespání. Vytrhal jsem ze skály několik kamenů, abych spal na rovném, poté jsem ulehl. Po dlouhé době nás dohnal Karel se zbytkem výpravy, rozhodl se však pokračovat až na vrchol. Marek šel s nimi, za to Míla se dal k nám. Po chvilce rozhovoru jsme na dvě hodinky usnuli.

Před pátou jsme vyrazili směrem k vrcholu, který byl blízko. Po mši sv. jsme sešli dolů, opláchli jsme se a udělali několik závěrečných fotek. Zpáteční zastávku u moře jsme odmítli téměř jednomyslně, takže jsme mezi osmou a devátou vyrazili směr domov. Karel se v autobuse začal předmodlívat růženec, déle než do třetího desátku nevydržel však téměř nikdo. Zpáteční cesta tedy proběhla téměř poklidně. V autobuse nám byly rozdány tiskoviny z Medjugorje a jedna z mnoha zajímavých publikací Dr. Mráčka. Také jsme Kájovi předali (Vojta, Marek, Míla a moje maličkost) dary, které jsme mu koupili v Medju. Jednalo se o samé užitečné věci. Tímto bych chtěl také říct, že si neumím představit lepšího šéfa pouti než Karla, a to mám docela fantazii. Takže Karle – díky. Domů jsme přijeli okolo čtvrté hodiny ranní.

Tak vypadala pouť do Medjugorje z mého pohledu. Několika lidem už jsem o tom musel vyprávět a ještě mě to párkrát čeká. Taky se rozšířil okruh mých přátel na Signálech. S překvapením jsem zjistil, že svůj profil zde má i Karel. Ihned jsem si ho přidal do přátel. Do komentáře k němu jsem psal o pouti pod jeho vedením, načež mi Karel, opět skrz komentář k přátelům, odpověděl, že tu pouť vedla Panna Maria. Tedy díky Matce Boží za tuto nádhernou příležitost k vnitřní změně a k setkání s Ní.