Křesťanství a ateismus úplně jinak

Recenze na knihu

Dinesh D’Souza: Křesťanství a ateismus úplně jinak

   Dobrých knih, které popisují vztah vědy a víry, je jako šafránu. Kniha, o níž budu teď psát, je jedna z nich. Napsal ji americký publicista Dinesh D’Souza, bývalý analytik vnitřní americké politiky v Bílém domě.

   Kniha začíná kapitolami o stavu náboženství ve světě. Autor ukazuje, že tradiční náboženství je ve světě na vzestupu, zatímco to liberální spíše upadá. Zdůvodňuje to tím, že liberální náboženství, snažící se příliš přizpůsobovat světu, nemají člověku co nabídnout. „Kdo by poslouchal huhlání episkopálního biskupa Shelbyho Sponga, když najde totéž poselství, a vizuálně mnohem zajímavější, na gay parade v San Franciscu?“ ¹ Dále autor reaguje na pokusy některých ateistických biologů vysvětlit náboženství evolucí. Shledává je nepřesvědčivými a místo nich nabízí vlastní: Věřícím lidem dává náboženství smysl života, dává jim sílu překonávat překážky, dává jim radost ze života. Věřící lidé chápou děti jako dar od Boha, což je důležitý faktor porodnosti. Z toho všeho autor vyvozuje, že by bylo na místě evolučně vysvětlit nikoli náboženství, nýbrž ateismus.

   Jedna z počátečních kapitol také pojednává o tom, jak křesťanství změnilo náhled na vztah mezi náboženstvím a státem. V antice bylo vlasteneckou povinností každého občana uctívat bohy svého státu. Tito bohové byli v podstatě zdokonalení nesmrtelní ideální lidé s různými nadpřirozenými schopnostmi. Křesťanství však přišlo s univerzálním Bohem, který je mimo čas a prostor, je bytostí pouze duchovní a popsat ho můžeme pouze pomocí představ a přirovnání. Zároveň jsou odlišeny povinnosti náboženské od povinností světských. „Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu.“, říká Ježíš v dvanácté kapitole Matoušova evangelia. Oddělení církve od státu tedy funguje již od počátku křesťanství. Je pravdou, že po staletí si mnozí křesťanští vladaři, leckdy za podpory církví, vynucovali pravověrnost pomocí státní moci. Toto „nastolování obce Boží na zemi“ však porušuje princip svobodné vůle, kterou dal Bůh člověku a je tedy v podstatě nekřesťanské.

   Následují pasáže o různých dílčích věcech, které křesťanství podpořilo a inspirovalo: prestiž manželství a rodiny, rovnost pohlaví (ačkoli se nestavělo proti patriarchátu), ideál politického vůdce jako služebníka, moderní kapitalismus, soucit s bližním a pomoc potřebným, morální rovnost lidí a moderní demokracie, vysoká hodnota každého lidského života či zásady spravedlivé války.

   Zajímavější pasáže začínají úvahami o vztahu křesťanství a rozumu. Autor připomíná Akvinského důkaz Boží existence – důkaz pomocí kauzality, tedy ztotožnění Boha s prvotní příčinou. Někteří mohou namítnout, že když Bůh stvořil vesmír, něco muselo podle zákona kauzality stvořit Boha. Zapomínají však, že zákon kauzality se vztahuje pouze na vesmír, nikoli na něco mimo něj. Dále autor popisuje vliv křesťanství na rozvoj vědy. Z představy racionálního Boha vzniká i představa racionálního vesmíru (základní předpoklad pro vědu), což dává lidem podnět k nejrůznějšímu zkoumání. V 13. a 14. století vznikají první univerzity a různé vynálezy jako mlýnské kolo, větrný mlýn, komín, brýle nebo třeba mechanické hodiny.

   Další kapitola se věnuje převážně případu astronoma Galilea Galileiho. Galileo se pod vlivem Koperníka přiklonil k heliocentrické teorii. Tuto se pokusil dokázat rozličnými pokusy a pozorováními, která poté představil jezuitům, výborným astronomům. Ti souhlasili, že výsledky pozorování mluví proti geocentrismu, ale spor prohlásili za stále otevřený. Konec konců i největší astronom té doby Tycho de Brahe podporoval teorii geocentrismu. Problém teorie heliocentrismu byl, že interpretace některých biblických pasáží byla interpretována jako podpora geocentrismu, ačkoli Bible se k tomuto problému nijak nevyjadřuje. Galileo heliocentrismus veřejně obhajoval, což vedlo k tomu, že byl udán inkvizici. Hlavní inkvizitor kardinál Bellarmin prohlásil, že pro teorii heliocentrismu zatím neexistuje dostatek důkazů (nicméně připouštěl případnou následnou reinterpretaci Písma), a proto Galileo zatím nesmí tuto teorii šířit jako prokázanou. O několik let později zemřel papež a novým byl zvolen Galileův příznivec kardinál Maffeo Barberini (Urban VIII.). Proto Galileo začal svou teorii opět šířit a v roce 1632 publikoval Dialog o dvou největších systémech světa, ve kterém ale použil pro teorii heliocentrismu chybné důkazy (příliv a odliv jako následek pohybu Země, kružnicová trajektorie planet), navíc zde prezentoval papeže jako hlupáka. Nadto se pustil do vlastních výkladů Bible. Proto došlo k novému vyšetřování, ve kterém Galileovi nezbylo nic jiného než zříci se svých tvrzení. Později se vynořily nové důkazy pro teorii heliocentrismu. Toto byl také jediný případ, kdy katolická církev odsoudila vědeckou teorii.

   Další část knihy se věnuje náboženským aspektům nedávných objevů v oblasti vzniku a vývoje vesmíru. Autor upozorňuje na to, že velký třesk nijak neodporuje tomu, co je psáno v Bibli. Tam se sice při popisu vzniku světa hovoří o šesti dnech, nicméně v hebrejském originále toto slovo může označovat i období či éru. V kontextu teorie velkého třesku je pochopitelné biblické tvrzení, že Bůh stvořil prvně světlo a až potom oddělil den od noci – velký třesk byl explozí světla a až později došlo ke vzniku Slunce a Země. Autor podotýká, že Bibli nelze prezentovat jako učebnici fyziky, nicméně to, co se v ní píše o stvoření světa, nijak neprotiřečí vědeckým poznatkům. Díky tomu, že vesmír má počátek, se zároveň můžeme ptát po příčině jeho vzniku.

   Kniha pokračuje pasáží o antropickém principu, tj. o poznatku, že vesmír musí mít právě takové vlastnosti (stáří, hodnota gravitační konstanty apod.), jaké má, aby v něm mohl být život. Tato myšlenka implikuje závěr, že vesmír byl někým navržen právě pro nás. Jako reakce na tuto teorii se vynořily názory, že vesmírů existuje nekonečno (ať už paralelně nebo postupně) a v některém z nich (v tom našem) tudíž jsou podmínky pro život. Tyto složité teorie ovšem nikdo nedokázal (a v mnoha případech ani nemůže) a zásada Occamovy břitvy radí přijmout teorii o inteligentním stvořiteli.

   Další myšlenky se dotýkají vztahu Darwinovy evoluční teorie a náboženství. Autor zde ukazuje, že přirozený výběr neodporuje tomu, co se píše v Bibli. Z náboženského hlediska se dá říci, že tato teorie spíše ukazuje, jak Bůh postupoval při stvoření. Zároveň je třeba poznamenat, že evoluční teorie není žádný univerzální princip, ale že má své hranice. „Evoluční teorie však neumí vysvětlit původ života, původ vědomí ani původ lidské racionality a morálky.“ ² Ohledně evoluční teorie existují různé vědecké spory a nejasnosti a stále zůstává mnoho neobjeveno. Jeví se nyní jako správná, avšak je třeba stále zkoumat a diskutovat a především se vyvarovat jakéhokoli zneužití vědeckých poznatků k ideologickým cílům, jak se to v historii nejednou stalo a stále děje.

   Na tyto závěry navazuje další kapitola, která se zabývá rozlišením ateismu procedurálního a filosofického. Ten první je v podstatě správným vědeckým postupem, kdy nepředpokládáme nadpřirozeno a hledáme vysvětlení odpovídající přírodním zákonům. Druhý je názorem, že nejde-li existence nějakého nadpřirozena prokázat vědecky, pak opravdu neexistuje, tj. vědecké poznání je jediným druhem poznání. Tento přístup je ale sám o sobě dogmatický. Navíc je třeba si uvědomit, že neexistence nadpřirozena je pro vědu předpokladem, nikoli nějakým objevem.

   Dále se autor zabývá vztahem křesťanství a filosofie. Poukazuje na Kantův přístup, kde se rozlišuje realita jako taková a to, co mohou lidé smysly poznat. Jde o to, jestli svým rozumem můžeme objevit vše, co existuje. Kant tvrdí, že svět poznáváme vždy pouze pomocí svých pěti smyslů a tedy naše vědecké poznání je omezené a ohraničené. Následující pasáž patří především filosofii Davida Huma a zabývá se vztahem přírodních zákonů a zázraků. Je poukázáno na fakt, že přírodní zákony nikdy s jistotou neznáme, máme pouze měření a pokusy. Tedy jimi nelze zázraky nijak vyvracet. Nelze jimi vyvracet ani víru v Boha. O nebi a pekle se nemohu rozumem přesvědčit, to spadá mimo sféru našich zkušeností. „Mimo dosah rozumu a zkušeností není absence důkazu důkazem absence.“ ³ Tudíž víra jako taková není nerozumná. Na tomto místě je zmíněna rovněž slavná Pascalova sázka. Ve zkratce jde o to, že i když nic nevíme, je výhodnější s existencí Boha počítat a přizpůsobit tomu svůj život, protože v případě omylu nic moc neztratíme, ale nebudeme-li s Ním počítat a zmýlíme-li se, následky mohou být mnohem horší.

   Poté se kniha zbývá námitkami proti náboženství, že totiž v jeho jménu je pácháno nejvíce zločinů. Autor rozebírá jednotlivé případy a ukazuje, že těch, kteří by se dali označit jako oběti náboženského teroru je mnohem méně než obětí ateistických ideologií.

   Dále je pojednáno o absolutní morálce. Existují průzkumy, podle kterých je univerzální morálka zakotvena přímo v lidských instinktech, ačkoli morální praxe se různí. Existují pokusy vysvětlit toto evolučním vývojem, ale mnohé případy morálního chování nemají žádný evoluční přínos a nedají se touto teorií vysvětlit. Zde autor naráží na existenci svědomí a s ním i existenci lidské duše a jejího projevu – svobodné vůle. Pokud duše ani svobodná vůle neexistují a existuje jen hmota, potom jsou lidé pouze stroje, jejichž jednání se dá určit nějakými přírodními zákony. Tyto zákony tedy určují, jak dopadne lidské zkoumání přírodních zákonů. Otázka zní, proč by přírodní zákony měly určovat právě to, že je lidé objeví. Někteří argumentují opět evolucí, ovšem lze znovu odpovědět, že nalezení pravdy o těchto zákonech nemá evoluční význam. Autor se také zabývá porovnáním tradiční a sekulární (subjektivní) morálky. Tu úplně nezavrhuje, nicméně podotýká, že subjektivní morálka je ovlivněna náchylností k dobru či ke zlu toho kterého jedince. Dále rozebírá známý Marxův výrok, že náboženství je opium lidstva. Připomíná, že křesťanský Bůh se svými nároky a požadavky těžko může být výsledkem snahy o uspokojení nějakých potřeb. Spíše je na místě zamyslet se nad tím, jestli opiem lidstva není ateismus. Ten totiž představuje únik před odpovědností nějaké vyšší autoritě. Oblastí, ve které Bůh ateistům vadí speciálně, je lidská sexualita. „Nebýt onoho jediného přikázání „nesesmylníš“, byl by Západ možná stále křesťanský!“ ⁴ S tím souvisí i problematika potratu. „Skutečná hrůznost potratu nespočívá v tom, že žena zabije nenarozené dítě, ale že žena zabije své vlastní nenarozené dítě.“ ⁵ Nakonec je pojednáno o vztahu náboženství respektive ateismu a utrpení. Zatímco náboženství dává člověku alespoň naději, že vše má nějaký smysl, ateismus „tváří v tvář zlu či tragédii neskýtá ani útěchu ani vysvětlení“ ⁶.

   Poslední oddíl knihy porovnává křesťanství a ostatní náboženství. Zdůrazňuje, že v křesťanství člověk nemůže dosáhnout věčného života s Bohem vlastními silami, ale potřebuje k tomu Jeho pomoc, Jeho milost. Dále se zabývá postavou Krista, který je zřejmě nejvlivnější postavou v dějinách. Nakonec rozebírá důležitý aspekt křesťanství, totiž že dává našemu životu smysl.

   Kniha je psána důmysným sofistikovaným způsobem, kdy autor nejprve daný problém rozebere a poté nabízí své odpovědi a závěry. Vše, co jsem tu ve zkratce popsal, je důkladně vysvětleno. Každému čtenáři, ať už si o problematice myslí cokoli, dá mnoho podnětů k zamyšlení.

1) Dinesh D’Souza: Křesťanství a ateismus úplně jinak, Ideál, Praha 2009, str. 12

2) tamtéž, str. 132

3) tamtéž, str. 168

4) tamtéž, str. 232

5) tamtéž, str. 233

6) tamtéž, str. 237